Menu
Close

Martin Rous

pražský folkový a rockový písničkář

Nejbližší koncerty:
15.12.2016, 20:00 Křest CD Saturno mio, hosté: Jan Jícha a Ondřej Olšanský
Hudební kavárna Dadap
Křižovatka Harfa K Žižkovu 495/8 Praha 9 - Vysočany

Přehled všech plánovaných koncertů naleznete zde.

Nejnovější CD Saturno mio 2016:

Saturno

 

 

 

img

O mně

img

Martin Rous

Narodil jsem se na zeměkouli v hlubinách minulého století. Od počátku mé existence mě tóny krysařovy flétny táhly do oblastí, opředených tajemstvím. Viděl jsem svého dvojníka oblečeného do skafandru pro meziplanetární lety, třímajícího prapor na nepokořeném horském velikánu nebo jako výzkumníka v nebezpečných jeskyních. Mezitím se můj skutečnější zástupce na světě, vzdálený podobným aktivitám, pokoušel otevřít vrátka ke svobodě pomocí malování, hudby a slov. Zatímco mi můj zrak začal odmítat dělat potřebný doprovod, vynořila se nová krajina v podobě práce s virgulemi. Postupem času jsem stále více ochoten naslouchat čemukoliv, proto bych na závěr svého malého úvodu rád skončil krátkým výkřikem: díky Bohu za Boschův surrealismus a Mozartův rock´n´roll!

Písničkář Martin Rous prožil jako hudebník, zpěvák a autor zhruba čtvrt století na rockové scéně, kde mj. založil legendární kapelu Sluníčko, ve které začínala Lenka Dusilová, psal texty pro Pancha a po deset let kapelničil a tvořil repertoár skupině Šántí. V roce 2004 se objevuje, souběžně s působením v Šántí, na folkové scéně ve triu Narcis, které působilo zhruba rok a půl. Koncem léta 2005 začíná Martin Rous vystupovat jako folkový písničkář a v květnu roku 2007 se definitivně loučí s rockovou scénou. V jeho moudrých i rozverných písních se ve strunách akustické kytary, ke které se vrátil po více než dvaceti letech s elektrickým nástrojem, šťastně setkává klasické vzdělání na konzervatoři s rockovou zkušeností a folkovým nadšením. V roce 2006 se stává vítězem Notování pod Vyšehradem i dalších soutěží, vyhrává Portu 2006 v Jihlavě. V roce 2007 svůj úspěch opakuje jak v národním kole v Jihlavě, tak v mezinárodním finále Porty v Ústí nad Labem. V roce 2009 vyhrává soutěž o Krtečky na Zahradě v Náměšti na Hané.                          Karel Cimbura Vidimský

Historie v datech

1986

  • založení rockové skupiny Sluníčko (autor většiny repertoáru)

1992

  • odchod ze Sluníčka, založení česko-anglické skupiny Flying Elephant (autor převážné většiny hudby)

1995

  • zastupován OSA jako autor hudby i jako textař

1996

  • založení rockové skupiny Šántí (autor hudby i textů)
  • spolupráce s Panchem (bývalým spoluhráčem ze Sluníčka) v roli textaře

2003

  • členem folkového tria Narcis (autor většiny písní)

2004

  • V roce 2004 se objevuje, souběžně s působením v Šántí, na folkové scéně ve triu Narcis, které působilo zhruba rok a půl.

2005

  • Narcis - postup do semifinále Trampské Porty 2005 v Ústí nad Labem
  • Koncem léta 2005 jako samostatný písničkář…

2006

  • vítězství v soutěži Notování pod Vyšehradem
  • Turnov - postup do finále Zahrady písničkářů 2006
  • postup do finále Trampské Porty 2006 v Ústí nad Labem
  • Porta Jihlava 2006 - autorská a interpretační PORTA
  • CD Mon Chéri a Samba 4U

2007

  • odchod ze Šántí
  • česká interpretační PORTA 2007 v Jihlavě
  • mezinárodní interpretační PORTA 2007 v Ústí nad Labem

2008

  • CD V síti

2009

  • Festival Zahrada 2009 - vítězství v soutěži o Krtečky
  • CD Lesní směs

2010

  • CD Dyndy

2012

  • CD Vlnomluva
  • návrat do Šántí

2013

  • CD Bylo nebylo

2014

  • CD Angelika

Získaná ocenění

Získaná ocenění

Zleva:

  • Notování pod Vyšehradem 2006
  • Autorská Porta Jihlava 2006
  • Interpretační Porta Jihlava 2006
  • Interpretační Porta Jihlava 2007
  • Interpretační Porta Ústí nad Labem 2007 (mezinárodní)
  • Krtek - Zahrada 2009

Rozhovory naleznete zde.

Rozhovory

Když je člověk písničkář, je potřeba, aby nepůsobil monotónně
(Džexna, Folktime, 18. 8. 2009 v rubrice rozhovory ) 

Sérii rozhovorů z letošní Zahrady zakončíme povídáním s Martinem Rousem, který získal Krtka v písničkářské kategorii. Martin se po více než dvacetiletém působení v rockových sestavách a krátké epizodě ve folkovém duu Narcis vydal v roce 2005 koncertovat sólově.

Jeho autorská tvorba v precizní interpretaci byla již následující rok oceněna v Jihlavě Portami v obou kategoriích a v roce 2007 Portou interpretační na Mezinárodním finále v Ústí nad Labem. Na Zahradě si letos odbyl svou premiéru. A úspěšnou. Velmi se líbil nejen divákům, ale také účinkujícím hudebníkům a dalším osobnostem, které oslovil Milan Tesař v tradiční anketě Rádia Proglas: „ Nejvíce bodů nasbírali Blue Effect, Martin Rous a Druhá tráva.“

Martine, na Zahradě jsi byl poprvé, protože tuším, že před dvěma lety ses z vážných rodinných důvodů musel finále vzdát. Jak na tebe Zahrada působila?

Z rodinných důvodů jsem Zahradu vynechal vloni, před dvěma lety jsem v Kuřimi zahrál příšerně, a proto jsem se tu objevil až letos. Jinak, na Zahradě se mi líbilo moc, hlavně ta spousta kamarádů a taky fakt, že je festival zasazený do přírody, kde se vždycky cítím líp.

Podle jakého klíče jsi vybíral písničky do soutěžního recitálku?

Chtěl jsem, aby každá písnička byla jiná. První - O třech vílách - je dlouhá, pomalejší citovka, druhá – V síti - drsnější, pro intelektuály, třetí – Až naprší – potutelná legrace, čtvrtá – Hraj ten song – jízda s bubnováním a metalovým hammeringem. Když je člověk písničkář, je potřeba, aby nepůsobil monotónně. Jednotvárnost je v jeho případě větší nebezpečí, než ztráta ideové linie.

Jak jsi prožíval vyhlašování Krtků v zákulisí?

Přišlo mi to jako rodinná rada. Necítil jsem ze strany muzikantů žádný problém ani, nedej Bože, žádnou závist. Moc si proto folkařů vážím. Všichni byli moc fajn.

A jaké jsi měl pocity při svém vystoupení na forbíně v amfiteátru na závěrečném koncertu? Všimla jsem si, žes celkem rázně požádal kapelu za oponou o tišší zvučení.

Já osobně mám Nezmary moc rád, a kdybych tušil, že jsou to oni, tak bych na ně možná ani nevylítl, i když, možná i tak, protože já jsem celou situaci pokládal za omyl. Až z ohlasů na internetu mi došlo, že to bylo míněno vážně. Možná, kdyby mě na to někdo připravil, dal bych tam nějakou primitivní písničku, která by se dala zahrát i na hlucho. Ale ten nadhled, bez kterého hudba nejiskří, by tam asi stejně chyběl.

Koho sis na Zahradě s chutí poslechl a případně, koho sis pro sebe objevil?

Užil jsem si vystoupení Jany Šteflíčkové a Hanky Kopřivové, na které jsem se moc těšil. Ze soutěžících se mi líbili tradičně Zhasni, Bodlo, Půl dechu do měchu a taky Jananas, které jsem pro sebe skutečně letos objevil. Stejně se mi líbili Navostro, kteří za jednoduchou šlupkou dělají poctivou vypracovanou muziku. Musím ale jedním dechem dodat, že jsem spoustu věcí vůbec neslyšel. Kdybych ale byl porotce a musel jsem na Krtka vybrat jen jednu kapelu, byla by to Honzíkova cesta.

Vím o tobě, že miluješ sladkosti. Ochutnal jsi při svém pobytu v Náměšti nějakou cukrářskou dobrůtku? :-)

Já jsem spíš na dorty, a ty jsem tam, kromě medovníku, nenašel.

A kde tě mohou diváci během festivalové sezóny slyšet?

Letos toho v létě moc není, ale něco přece. Nejlepší bude podívat se na webové stránky www.martinrous.cz

Martine, děkuji za odpovědi, ještě jednou blahopřeji k úspěchu na Zahradě a přeji hezký zbytek prázdnin.

S úsměvem jsme drceni
Honza Hučín : Folk&Country 4/2009

Na Martinovi na první pohled nenajdete nic zvláštního. Bez ostychu říká, že velmi špatně vidí, ale na návštěvě u něho byste na to možná ani nepřišli. A ještě jeden paradox mě zaujal: v rohovém bytě nad rušnou Korunní ulicí je takový klid, že v jednom pokoji může Martin mít i domácí studio.

Jak dlouho bydlíš v tomhle krásném starém domě?

To byl byt mé babičky, po její smrti rok před revolucí jsme se sem nastěhovali. To jsme ještě se Zuzkou žili na hromádce, vzali jsme se až potom. Potom to získal soukromý majitel, ale protože to byl rodinný přítel, dokonce nám půjčil dost peněz na úpravy bytu.

Lákalo tě někdy se odstěhovat na venkov, mít domeček?

Hrozně rád bych takhle stárnul v Krkonoších (smích). Ale člověk, který špatně vidí, má některé věci ztížené, tam bych určitě nezakopl o práci. Pokud bych se někdy musel starat jen o sebe, mohl bych o tom uvažovat, teď mám ale odpovědnost za rodinu. Venku se cítím vždycky skvěle, v lese jsem nejraději.

Do lesa se kytara sice nosí, ale nevím, jestli bys u táboráků uspěl – žádný z tvých „pracovních“ žánrů, tedy ani rock, ani klasika se tam zpravidla nehrají. Jak ses k těmhle protikladným stylům dostal? Měl jsi něco z toho v rodině?

Naši poslouchali starou českou country, Zelenáče, Plavce, to jsem nasál nejvíc. Mě pak zlákal bigbít a věnoval jsem se mu pětadvacet let, ale nakonec jsem se vrátil k folku.

A čím tě folk přitáhl?

Hrozně se mi líbila orientace na text. Když přijdeš do klubu na nějaký bigbít, většinou neposloucháš texty. Někteří rockeři přitom mají texty výborné, ale na tom place jde hlavně o to peklo a decibely. To mě drtilo. Když jsem pak zažil pár folkových koncertů, ohromně jsem si je užil a pochopil jsem, že moje cesta je jinde.

Na bigbítu tě tedy předtím lákalo peklo a decibely, jak říkáš?

Ten temperament. Já mám rád ostré rokenroly, například kapely Slade, Sweet nebo Kiss, které hrály v 70. letech. Beatles byli tehdy na mě moc hodní. Na dnešní poměry to byla vlastně docela příjemná melodická hudba, ale tehdy to byl jeden z nejprogresivnějších směrů. Vrcholem mé bigbítové tvorby byla Šántí i když nejpopulárnější bylo Sluníčko, kde působila Lenka Dusilová, necítil jsem se tam ale moc dobře, vládla tam skrytá rivalita. Taky jsme po rozpadu měli brzo každý svou kapelu.

Kryl, Nohavica a Narcis

A k folku ses pak vracel postupně, nebo nastal nějaký zlomový okamžik?

Zásadním impulsem bylo, když mi jeden můj žák přinesl nahrávku Nohavici, já si to poslechl a vzpomněl si na Kryla. Na to, jak se u našich scházela parta lidí, nadávala na Rusáky a poslouchala k tomu Kryla. Nohavica mi ho připomněl. Už předtím se mi líbil Plíhal, ten dokonce i v době, když jsem byl ještě rocker. Cítil jsem z něho Suchého a Šlitra, textové umění Jiřího Suchého nesmírně obdivuju.

Takže ses rozhodl, že budeš po jejich vzoru taky folkovým písničkářem.

To ne, tak to nebylo. Nejdřív jsem souběžně k rockové kapele chtěl mít ještě folkovou, tak jsme založili Narcis. Kluci byli strašně fajn, bylo mi mezi nimi dobře, ale nebyli na takovou dřinu jako já. Měl jsem vždycky potřebu neustále měnit aranže a posouvat je dál, kluci toho měli občas dost, a chtěli radši jezdit do lesa (smích). Nahromadilo se strašně moc písní, které jsme nedokázali ani nacvičit, pak jsem si uvědomil, že jsem solitér, který ostatní prudí, snaží se to táhnout, žádá po sobě i ostatních výkony.

Tudíž bylo od tebe vlastně ohleduplné, že ses osamostatnil a začal prudit jen sám sebe.

Asi to bylo jediné možné řešení (smích). Má to ale zase jiná úskalí kvůli mým špatným očím. Když jedu sám vlakem, cesta po neznámé trase na neznámé místo je pro mě hodně náročná. Musím se pořád někoho ptát. Ve Svitavách, kde jsem měl hrát jako host Porty, se mi stalo, že jsem přijel v dobu, kdy bylo město vylidněné, a já se vrhal do silnice a zastavoval cyklisty, aby mi poradili.

Máš aspoň občas nějakého spoluhráče?

Ne, všechno hraju sám. Kytara je ohromně barevný nástroj a ve folku není úplně využitá, výjimek jako Jan-Matěj Rak nebo Jeroným Lešner je hodně málo. Snažím se o různé techniky, o různé způsoby hry, aby to pro posluchače bylo co nejzajímavější. Je ovšem pravda, že ani dobrý písničkář nezaujme tolik jako dobrá kapela.

Co nejvíc barev z kytary

Ty jsi vystudoval na konzervatoři klasickou kytaru, používáš tedy klasické techniky?

Já jsem nikdy nebyl moc zručný kytarista, takže můj styl je směska všeho možného. Taky jsem v hudebce učil vedle klasické kytary i elektrickou, dokonce jsem si na to napsal vlastní učebnici. Výuka elektriky je i dneska hodně žádaná, ale postupně jsem zjistil, že kvůli elektrice na španělku už skoro nic neumím, takže teď učím skoro jenom klasiku. Čili základy z klasiky u mě jsou, ale používám i rockové postupy, které jsem nasbíral vyloženě jako samouk. A něco jsem vymyslel sám, věděl jsem, jak chci, aby vypadal výsledek, a nějak jsem se k tomu dostal. To jsou ale spíš experimenty.

Experimentuješ i harmonicky?

Určitě, v některých písničkách hodně. Mám skladby různých žánrů, od trampských po vyloženě alternativní, to jsou opravdu úlety.

Vystačíš si na koncertě s jedinou kytarou?

Karel Plíhal má španělku i elektriku a je to výborné. Já bych s tím měl ale problém – když mám měnit nástroj, trvá mi dlouho, než si zvyknu, a to by už byl konec koncertu. Snažím se spíš z jedné kytary dostat co nejvíc barev. Teď jsem si pořídil cedrovou kytaru, bude znít trochu jinak než předchozí smrkové, ale nylonové struny zůstanou.

Na své poslední desce V síti jsi nejen výhradním autorem, ale i interpretem, máš tam několik nástrojů a samply. Ani při nahrávání tedy nespolupracuješ s hosty?

Naopak, teď jsem si koupil baskytaru, abych mohl sám nahrávat i tu (smích). Mně ohromně láká cesta, kdy si člověk všechno nahraje sám, kytary, harmoniky, flétny. Na leccos sice umím zahrát jenom „hoří“, ale když se to „hoří“ zahraje zajímavě, dá se to hezky použít. Jsem hodně zvědavý, jakou desku jsem schopen jako jednotlivec vyprodukovat.

Přes pestrost nástrojů je pro tebe důležitý i text, jak už ses zmínil. Dokážou ale dnes lidi ještě texty poslouchat?

Jsem o tom přesvědčen, mám navíc dojem, že čím dál víc muzikantů dělá výborné texty. Uchvátil mě například čerstvý vítr Xindl X, je to pan textař, podle mě dosahuje úrovně Nohavici i Plíhala. Jinou cestou jde Jana Šteflíčková, tam se mi zas líbí její jedinečnost. Dřív se mi líbila i Martina Trchová, ale už jsem od ní dlouho nic neslyšel.

Vidíš, měl jsem zato, že Jana Šteflíčková zaujme napoprvé hlavně projevem.

To je pravda, ale v poslední době už dělá poetičtější a méně herecké písně a mně se to takhle líbí víc.

Je podle tebe pro písničkáře důležitější zaujmout a strhnout publikum než psát promyšlené písničky, které nejsou tak efektní?

Řekl bych, že každý má svou cestu a všechno je potřeba. Kdyby všichni dělali expresivní hudbu, byl by to za chvíli blázinec. Mám šíleně rád Mikiho Ryvolu, který má právě ohromně poetické texty a propracované harmonie, i když to není efektní. Špičkoví muzikanti se prosadí svými cestami, může to být něco zcela klidného typu Suzanne Vega, a přitom to bude mít sílu.

Vážit si života

O čem jsou tvé texty? Jaká oblíbená témata máš?

Je to takový mišmaš, věnoval jsem se všemu možnému, ze začátku jsem psal i hodně o lásce. Mám pocit, že ve folku si můžu dovolit psát o všem, i když musím taky brát ohled na svůj věk a volit témata, která jsou pro mě přiměřená.

A poslední deska? Má nějakou jednotící linku?

Hlavní myšlenka je asi ta, že život je krátký a musíme si ho vážit. Jsme hozeni do společnosti, dostaneme číslo, občanku, podle mě bychom se měli od toho oprostit a nenechat se semlít touhle dobou, která je podle mě doba vlády peněz. S úsměvem jsme drceni. To je ta síť, ve které jsme a na které jsme závislí. I v pravém smyslu – internet, komunikační sítě, elektrická síť...

Co by podle tebe měl člověk dělat, aby závislý nebyl?

Hledat pravdu a nepřijímat schémata. Třeba dnes se výrobky dělají tak, aby se do určité doby určitě pokazily. Je to obrovská zátěž pro přírodu, měli bychom žít úsporněji.

Trvale udržitelný rozvoj?

Přesně tak.

Může současná finanční krize pomoct, aby lidé začali šetřit a rozlišovat, jaké věci jsou potřebné, a jaké zbytečné?

Je naprostá pravda, že lidé jsou zhýčkaní. Nevím, jestli je možné je odnaučit pohodlí, na které si zvykli. Možná není potřeba je vyloženě odnaučovat, ale snažit se, aby všechno, co nám má sloužit, bylo kvalitní, úspornější.

Nerozbíjím výkladní skříně

Písničkář zpívající o neutrálních nebo obecně přijatelných tématech, jako jsou láska, vztahy, příhody ze života, nachází posluchače ve všech skupinách. Jakmile ale do textů zamíchá něco kontroverzního, politického, hned se vůči někomu vymezí a může si nadělat nepřátele.

Neměl jsi obavy z toho, že ztratíš část publika?

Já se snažím o věcech přemýšlet a nikdy jsem nebyl rebel za každou cenu. Rozbíjet výkladní skříně je strašně laciné a k ničemu to není. Nevěřím v revoluci, ale v postupný vývoj. Trápí mě teď islám a jeho postupné pronikání, protože já ho nepovažuju za náboženství, ale za ideologii vedoucí k potlačení svobod. Bolševik nás odnaučil vnímat původní židokřesťanské hodnoty, které jsou společné pro Evropu i Ameriku. Ale nepůjdu kvůli tomu do ulic, věřím, že lepší je vyvíjet soustavný tlak prostřednictvím masové petiční akce.

Jak lidé berou písně na takováhle témata, hlavně ve srovnání s tvými „neutrálními“ písněmi?

Překvapivě je odezva větší, ono to taky víc lidi vyprovokuje k přemýšlení. Ale jak říkám, nechci ze sebe dělat žádného kazatele, takže radši udělám pár trampských písniček, abych zůstal obyčejný kluk, který má svobodu dělat si, co chce.

Měli to před revolucí podle tebe písničkáři jednodušší, když existoval společný nepřítel, jasná nosná témata?

Na to je dost těžké odpovědět. Společný nepřítel sice byl, ale zpívat proti bolševikovi opravdu pořádně, to chtělo velkou odvahu, člověk si pak už skoro nezahrál. Plíhal to dělal pěkně, obecně, a přitom to sedlo a byla to pravda. Ve srovnání s ním mi Nohavica připadá příliš na povrchu, na efekt – ačkoliv Mikymauzoleum je úžasná hluboká deska.

Neztrácela se tím společným nepřítelem pestrost témat?

Určitě se do odporu a protestu schovala spousta věcí, které by samy o sobě nepřežily. I dneska by se dalo vždycky vzít nějaké hodně aktuální téma a angažovanost by skryla nedostatky. Já nemám potřebu dnes zpívat například o plynu.

Myslíš o ruském plynu?

Jo, o tom.

Liší se nějak zásadně poslední deska od tvých předchozích?

Já jsem během života stihl nahrát desky s různými kapelami. Ve folku jsme s Narcisem udělali dvě malá dema, pro mě jako sólistu je tahle poslední třetí v pořadí. Vývoj tam určitě je, už jsem mluvil o tom, že mé dřívější písničky byly na různá témata.

Tvůj repertoár je hodně pestrý tématicky i stylově, zaslechl jsem, že k tomu vedle plnohodnotných písní děláš všelijaké miniatury. Na konci alba V síti vidím půlminutovku Celej svět, to je jedna z nich?

Ta deska je poměrně vážná, tak jsem se snažil to na závěr odlehčit, aby to nebylo vážné až moc. Je to jedna z blbinek, které také vytvářím (smích).

Kvůli duševní hygieně?

Především kvůli lidem na koncertech. Ti by nesnesli, kdybych do nich celou dobu hustil jen vážné věci.

Svobodná deska Martina Rouse, i ty ostatní
Karel Vidimský Cimbura, Folktime, 18.11.2008 v rubrice rozhovory

Jsou momenty, jejichž význam si uvědomujeme až dlouho potom, co se odehrály. Mezi ně patří premiéra skupiny Narcis při Pražském Portování ve Mlejně v roce 2003.

Narcis bylo trio rockových muzikantů, kteří si udělali dva roky trvající výlet do folku. Dochovala se po nich dema Na sluneční straně a Čínská zeď. Hlavním přínosem Narcisu je, že s ním přišel na folkovou scénu tehdy elektrický kytarista, zpěvák a autor písniček Martin Rous, na rockové scéně kapelník tehdy již dobře zavedené skupiny Šántí. Zatímco se muzikantská cesta jeho spoluhráčů z Narcisu po rozchodu kapely ubírá jinudy, Martin zůstal folkové scéně věrný, vrací se ke klasické kytaře a od roku 2005 vytváří svůj originální písničkářský styl.

V únoru 2006 představuje svým příznivcům první písničkářské album Mon Chéri a sedm měsíců nato hned druhé, nazvané Samba 4U. Od té doby se růst Martinovy diskografie (čítá ještě šest alb z rockerského období; na všech se podílel autorsky, na dvou i interpretačně) zastavil. A stát bude do čtvrtka tohoto týdne (20. listopadu 2008), kdy v kavárně Carpe Diem představí svoje třetí písničkářské album V síti. Při této příležitosti jsme si o jeho deskách trochu popovídali.

Martine, mezi tvými prvními, za sebou rychle následujícími, písničkářskými cédéčky vydanými v autorském přetlaku začínajícího folkaře a novým albem jsou dva roky pauzy. Co má album V síti s předchozími společného a čím se od předchozích liší?

Stejně jako obě předchozí vznikla i tato deska v mém domácím studiu Komůrka a stejně jako na předchozích je i tady základem nahrávky kytara a můj hlas. A taky to, že nikdo neumíme překročit svůj vlastní stín. Společné mají moje písničkářská cédéčka také to, že je na nich po sedmnácti písních. Některé z toho nejnovějšího jsem hrál zatím dost málo. Jsou tam, oproti předchozím zcela folkovým deskám, i tři písně, které jsem původně hrál se Šántí. Tato deska je zvukově i nástrojově bohatší a hudebně stojí mezi žánrovými proudy. Domnívám se, že je i dokladem toho, že jsem se již plně oprostil krylovsko-nohavicovského vlivu.

Zvukově a nástrojově bohatší? Znamená to, že jsi nové album nahrával s kapelou?

Ne. Všechno jsem, stejně jako u dvou minulých desek, nahrával sám. Vedle akustické kytary jsou novinkou samply akustických perkusí, většinou použité ne pro rytmus, ale pro barvu. Do písniček jsem na playback dohrával spoustu dalších nástrojů. Jde většinou o drobné party například zobcových fléten, foukací harmoniky, ukulele, elektrické kytary a baskytary. Je tam toho hodně… Hlavní odlišnost této desky oproti všem předchozím, na kterých jsem se podílel, je ale v tom, že jsem se při její tvorbě nikomu a ničemu nepřizpůsoboval a dělal jsem ji hlavně pro svoji radost. Vlastně jsem pro ni ani nehledal píseň, která by se mohla stát „hitem“. Je to svobodná deska.

Když jsem o tobě psal letos v lednu, měl jsi rozdělaný výběr své tvorby z éry se Šántí a zdálo se, že projekt brzy vyrazí mezi lidi. Jaký je stav záležitosti dnes?

Tenkrát jsem trošku přecenil své síly. Dnes je kompletně hotovo devět písní, ve kterých hrála základní sestava Šántí. Jsou to studiové nahrávky z let 1996 až 2006, ve kterých jsem teprve teď dodělal a u dalších dodělávám ve své Komůrce kytaru a zpěv. Stejně jako moji spoluhráči ze Šántí si myslím, že tyto, zatím ještě zčásti stále nedokončené, historické nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy s kapelou udělali. Proto je teď postupně dodělávám, a proto nechci tento projekt zbytečně uspěchat. Materiálu je na dvě cédéčka…

…na která se můžeme těšit kdy?

První z těchto desek by mohla být dokončena do léta příštího roku, druhá asi rok nato. A mezi tím bych taky rád udělal další folkové album.

Vraťme se teď ještě jednou k aktuálnímu albu. Chceš čtenářům FOLKtimu povědět nějaké podrobnosti o jeho blížícím se křtu?

Mým hlavním hostem v Carpe Diem bude tento čtvrtek Jiří Smrž, písničkář, z jehož tvorby cítím čistotu a pravdu. Jiří nejen vystoupí s blokem svých písní, ale bude i, stejně jako u Samby 4U, kmotrem nového alba V síti. Já sám chci album živě představit podstatnou částí písní na něm obsažených. Vedle Jiřího a mě v programu vystoupí i další písničkáři, které mám rád.

Několikrát ses mi v poslední době s uznáním zmiňoval o Janě Šteflíčkové a Xindlovi X. Nebudou to oni?

Nebudou. Jana má ten večer něco jiného a s Xindlem a dalšími budu hrát 18. prosince ve Mlejně. Moc se na to těším. Jana Šteflíčková a Ondra Ládek jsou pro mne těmi nejvýraznějšími v mladé generaci. Jsou to lidé s velikou autorskou akcelerací a autoři, kteří pozitivně ovlivňují a posouvají nahoru i mě.

Takže své další hosty jmenovat nechceš?

Právě proto, že jsem na jejich účast hrdý, nechci. Chtěl bych, aby bylo jejich vystoupení při křtu CD V síti pro jeho návštěvníky milým překvapením.

Martine, děkuji ti za rozhovor, a přeju ti, aby nejen celý čtvrteční program v Carpe Diem, ale hlavně tvoje nové cédéčko bylo milým překvapením pro co nejvíce jeho budoucích posluchačů.

Zde by rozhovor s Martinem Rousem končil, kdybychom si den po jeho uskutečnění nezatelefonovali a Martin mě nepožádal o připsání několika dalších řádek.

Myslím, že včera, při tolika povídání o deskách jsem na někoho zapomněl. Zapomněl jsem na svého dlouholetého kamaráda Ríšu Němečka (na fotografii Narcisu vlevo), se kterým jsem prožil spoustu silných zážitků už v dobách, než jsme s ním a Zbyňkem Pokorným založili Narcis. Naše kamarádství zánikem Narcisu neskončilo. Přesto, že nemá času nazbyt, je mi nejen kamarádem, ale i tím, komu se říká tam, kde se točí peníze, manažer a dělá pro mne i spoustu jiných věcí, které bych sám nezvládl. Stará se o můj web, bez jeho spolupráce by má cédéčka neměla obálky atd. Moc mu za to všechno děkuju.

Šanci má ten, kdo vydrží
Honza Řepka, 30. listopadu 2006

Martine, sám hraješ teprve necelé tři roky. Řekni mi, jak ses k folku vlastně dostal? Co tě vedlo k tomu, že teď vystupuješ sám s kytarou a hraješ svoje písničky? Chceš těm lidem něco říct, nebo se potřebuješ z něčeho vypsat? Proč to děláš?

Chci, abych mohl lidem něco sdělit. Protože v tom bigbítu lidi poslouchaj spíš hluk a texty nikdo neposlouchá. No, a proč dělám sám? Chtěl jsem mít svobodu, protože to, jak hraju na kytaru, je dost podivný a v podstatě to moc nepřipouští další muzikanty vedle sebe.

To je pravda. Ty jsi přišel s něčím, co tady na té scéně není obvyklé. Bubnuješ do kytary, skvěle ovládáš klasické způsoby hry na kytaru…

Neobvyklé je to z toho důvodu, že to jsou techniky přenesené z jiných žánrů, techniky, které se tu ve folku nepoužívaj, když to řeknu velmi jednoduše. Jsou to techniky z heavy-metalu, z jazzu, úplně z jiných žánrů.

Ale přitom je to všechno hráno na akustickou španělskou kytaru.

Hlavně – pokouším se o to, aby ta kytara zastoupila kapelu. To je můj cíl. Udělat tu hru tak barevnou, aby měl člověk pocit, že je tam těch muzikantů víc. Chci, aby to byl takový hlavní atribut té mojí hudby.

Přitom chceš ale zachovat maximální výpověď.

Přesně. Jsou to hlavně zpěvné melodické písničky, hrané ovšem podivnými, nezvyklými technikami.

Řekni mi prosím krátce o svých nahrávkách. Pokud vím, tak to je od a do zet tvoje práce. Pálíš si to sám, obaly si děláš sám, prodáváš si to sám na koncertech

Od a do zet. Doma napíšu, doma zazpívám, doma nahraju, doma doplaybackuju všechny možný a nemožný nástroje. Úplně rozumím Tereze Terčové, která říká, že sice je písničkářka, ale desku chce nahrávat s hosty. Já to ale s hosty nahrávat nechci, já to chci dělat jako svoji práci, ale milión playbacků, aby to bylo posluchačsky zajímavé, aby to mělo šlupky, aby si to člověk poslechl potřetí a našel tam zase nové věci. Není to vlastně ani folk, ani bigbít, je to prostě něco úplně jiného.

Nejnovější cd „Samba 4U“ jsi křtil v listopadu 2006 v pražské Ryběnaruby.

Pokřtili jsme to nugetou. Kmotr byl Jirka Smrž a uváděl to Jeroným Lešner. No, teď chceme nový demáč kapely Šántí - jmenuje se to Lysohlávkový salát, pokřtít hlávkovým salátem.

Vraťme se úplně na začátek. Kdy jsi začal veřejně vystupovat?

Vystupovat jsem začal v patnácti letech s bigbítem. Jako zpěvák a kytarista.

Jak se ta kapela jmenovala?

Direkt!

No tak to je úderný název.

A neměli jsme bubeníka, toho jsme si vždycky půjčovali z publika.

Ty pocházíš z Prahy?

Já jsem z Prahy, ale tohle byla prázdninová kapela. To fungovalo jen o velkých prázdninách na Valašsku, v Jablůnce nad Bečvou. A tam jsme vždycky hráli na zábavách.

Asi to nebylo úplně marné, protože jsi u toho zůstal.

Říká se, že kdo po třicítce zůstane u hudby, tak u ní zůstane celý život.

No ale od patnácti do třiceti byla dlouhá etapa, navíc taková ta lámací… Kdy to přišlo, že jsi…

No ono od začátku jsem věděl, že to chci dělat. Od těch patnácti. Protože mě okouzlil glam rock, Sweet, Slade, rock’n’roll, bigbít. Takže tak.

A folk?

Folk přišel tak, že přišel žák, přinesl mi na hodinu Kryla a Nohavicu...

To bylo kdy?

Tak před třemi lety.

Až?

Až. Předtím jsem folk vůbec neposlouchal. Věděl jsem jenom o Plíhalovi, o Nohavicovi jsem jenom věděl, že existuje, neznal jsem jeho písničky. A jenom Kryla jsem znal. Ten se mi líbil vždycky.

Ty teď žiješ v Praze na Vinohradech a živíš se tím, že vyučuješ hru na klasickou kytaru v základní umělecké škole. Jak dlouho to děláš?

Po revoluci jsem dva roky učil soukromě, ale zjistil jsem, že prázdniny nemám placené, no pak šla manželka na mateřskou, tak jsem po ní vzal hodiny v lidušce. Postupně se to přelilo, dneska tam mám skoro samé elektrické kytary a jenom pár španěl.

Studoval jsi na konzervatoři, obor kytara. Umíš hrát i na jiné nástroje?

Klavír jsme měli všichni povinný, ale na ten nezahraju ani hoří. Jinak neumím na nic, ale na těch svých nahrávkách hraju na všechno. Stačí dva tóny, a když je člověk dobrý aranžér, tak to stačí.

Přeskočíme Direkt a takové ty nejprvnější skupiny. Řekni mi ale, kdy jsi začal hrát v kapelách profláklejších nebo snad profesionálních?

No, Sluníčko byla profesionální kapela. To byly festivaly a velké koncerty, na Sluníčko chodilo pravidelně 700 lidí. To už je ale minulost. A já jsem tam byl jenom v roce 1992. Pak to teda ještě dva roky jelo, no ale pak už to nejelo…

A pak vzniklo Šántí?

Šántí vzniklo v roce 1996. Mezitím bylo ještě Flying Elephant. Ale to byla kapela amatérská. Měli jsme anglického zpěváka Ricka, dokonce jsme v nějaké Marlboro soutěži z pěti set kapel postoupili mezi osm nejlepších, no ale pak to zvadlo, Rick se vrátil do Anglie a my jsme udělali Šántí.

V Šántí jsi většinový autor, vydali jste dvě dlouhé desky, letos slavíte 10 let exitence. Našli jste si tu svoji obec a jste v podstatě spokojení se stávajícím stavem anebo se to vyvíjí někam dál, máte nějaké ambice?

Já se teď už víc cítím jako folkáč, Šántí je pro mě spíš vedlejšák, a tím pádem šlo Šántí nahoru, protože jsem přestal tlačit na pilu, je to najednou větší pohoda a víc to vychází.

A čím to je, že je ti folk najednou bližší než ten bigbít, který jsi dlouhá léta poslouchal a dělal?

No protože mám víc koncertů. Tím pádem víc hraju a skládám a hlavně: svoboda. Jak jsi sám, nemusíš se vázat na zkušebnu a takovéhle věci: když chceš, tak zkoušíš, když chceš, tak vymýšlíš.

Jsou ale taky rockoví písničkáři, kteří se často ošívají, když je někdo řadí do folku, ale přitom taky dělají vlastně obyčejné písničky, akorát hrají spíš na rockových akcích.

No to jo. Ale já myslím, že jsem spíš folkáč. I těmi texty, asi.

Je tam takový ten rozdíl, že bys hrál prostě raději v klubu, kde je klid, než v baru, kde se lidi baví?

Určitě. To je jasné, že musí lidi poslouchat. A já si připadám – teda ty písničky jsou jednoduché – ale myslím si, že je to dost sdílné, komunikativní, a právě proto by to mělo být někým poslouchané.

Máš teď po tom roce, co tedy sólově vystupuješ na folkových scénách, v klubech, na festivalech, vyhrál jsi nějaké ty ceny atd. – nechci říct cíl – ale aspoň směr, kterým se chceš vydat?

Chci hrát pro lidi všude, ne jen v Praze. Chci, aby znali ty nahrávky, chodili na koncerty. Žít prostě tak, abych věděl, že lidi mají rádi mě a já mám rád je.

Hm.

Mně se na tom folku líbí, že člověk někam přijde a už tam má kamaráda, který už tě někde viděl, který sám někde hrál, je to taková soustava známých, to v bigbítu vůbec nefunguje. Tam se lidi jednou potkaj a už se nikdy neviděj.

Je to možné, že je ta scéna o tolik rozvětvenější?

Je to pravda. Ty lidi jsou sami pro sebe, hrajou sami pro sebe, texty jim lidi neposlouchaj a pařej a chlastaj. Je to úplně jiný svět.

Pravda je, že ta folková scéna u nás je hrozně malá.

Tak možná právě proto je to tak, že se ty lidi všichni znají.

Asi ano. Dokážeš si představit, nebo chtěl bys hrát profesionálně? Když chceš hrát dvacetkrát za měsíc, tak nemůžeš nic jiného pořádně dělat, že jo?

Tak já bych radši hrál než učil. Ale je pravda, že jsem si to nikdy nevyzkoušel a nevím, jestli bych to fyzicky zvládnul. Takže bych to rád postupně jako by zkoušel, jestli to půjde nebo ne.

Nebojíš se třeba, že bys pak měl při případném návratu potíže?

No to bych měl každopádně, protože učitelů je přebytek. Ale zase to povolání není tak dobře placené…

Řekni mi ještě jednu věc. Koluje názor, že po roce 89' to jde s folkovým písničkářem obecně s kopce, protože prý není proti čemu protestovat, není o čem psát apod. Co si o tom myslíš?

To je nesmysl. Já nevím. Já jsem byl před dvěma lety poprvé na Portě, a tam jsem slyšel Martinu Trchovou, tam jsem slyšel Jirku Šmidta, tam jsem slyšel My3.AVI a zjistil jsem, že o tom akorát nikdo neví. To je celý problém. Letos jsem slyšel Jirku Smrže, a to je prostě na úrovni těch nejlepších písničkářů, kteří tady kdy byli. Vůbec s tím nesouhlasím, s tímhle názorem, absolutně ne. Akorát o tom nikdo neví. Ale je to tady.

Čím si tedy takovou tu změnu vysvětluješ? Dřív jezdilo na Portu mnohem víc lidí, a když už vyšla nějaká deska, prodávala se v obrovských nákladech. Takže statisíce lidí mají doma tu samou desku a ty písničky znají. To je věc, která už se nevrátí, protože takové náklady se pravděpodobně nikdy neprodají. Šíření hudby dnes prostě probíhá jinak. Myslíš si, že je možné takhle nezávisle dojít k tomu, že se o tobě ví?!

Já si myslím, že to je problém médií. V masmédiích tyhle věci nejsou, tehdy to bylo i v masmédiích: v televizi, v celoplošném rozhlasovém vysílání byl daleko větší prostor pro folk. Takže tohleto se tímhle způsobem vrátit nemůže. Ale podle mě – co jsem si tak všiml – šanci má ten, kdo vydrží. Protože to povědomí se získává daleko pomaleji a na základě jednotlivých koncertů. Proto jde o to hrát a prodávat nosiče. A ty nosiče musí být levné a - jedlé.

Novinky

Koncerty

Plánované koncerty a vystoupení v roce 2016

saturno

15.12.2016, 20:00

Křest CD SATURNO MIO
Hudební kavárna Dadap
Hosté: Jan Jícha a Ondřej Olšanský
Křižovatka Harfa K Žižkovu 495/8 Praha 9 - Vysočany
Facebook

Odehrané koncerty 2016:

26.10.2016, 20:00

Jako host skupiny Choroši
Pozor změna místa konání!
Koncert bude zde:

Restaurant Orion, Řehořova 985/30, Praha 3

16-17.9. 2016

Festival Souznění 2016
Karlovy Vary, Cheb, Františkovy Lázně

27.8. 2016

Pilníkovský písničkář
Pilníkov

29.7. 2016

Soukromá akce
Ostrava

17.7. 2016, 20:00

Za Dačickou kostku cukru
Dačice - nádvoří zámku

2.7. 2016, 15:00

Folk ve Lhotě
Kostelní Lhota

24.-26.6. 2016

11.6. 2016 18:30

Vlaštovka fest
Vila Štvanice, Praha

11.6. 2016 14:30

Veleňský Čumprdlik

12.5. 2016 20:00

Martin + Quaoar
Rybanaruby
Mánesova 1645/87, Praha 2
FB událost

7.5. 2016 20:30

Host skupiny Esence (Esence 18 let)
Malostranská beseda, Praha 1

18.3. 2016

Dvorana Porty a Country radia
Pavlína Jíšová a Jarda Matějů, Přístav (Brno), Bob a Bobci, Martin Rous
Kino Lípa, Duchcov

17.2. 2016 20:00

Martin + Martin Hejnák
FB událost

Rybanaruby
Mánesova 1645/87, Praha 2

11.2. 2016 18:00

M Klub
Macháčkova 28, Plzeň

20.1. 2016 19:00

Martin jako host Franty Vlčka
Kaple, Kojetická 1414 Neratovice

16.1. 2016 19:30

Martin + Martin Hejnák
Ametystová čajovna Podřipská 1153, Kralupy nad Vltavou

Odehrané koncerty 2015:

26. 11. 2015 20:00

Martin + Franta Vlček
Rybanaruby
Mánesova 1645/87, Praha 2

18. 11. 2015 19:30

Martin + básnířka Barbora Klasová + písničkář Saša Kirilov
Více zde.
Jiný Kafe
Táboritská 9, Praha 3

6. 11. 2015 20:00

Martin jako host dua Gorodky
Prostor Letňany, Praha

1. 10. 2015 20:00

10 let písničkářem
Rybanaruby Mánesova 1645/87, Praha 2

5.9. 2015

Pilníkovský písničkář
Pilníkov

22. 8. 2015

Festival Brána
Olšina u Mnichova Hradiště

4.7.2015

Festival Folk ve Lhotě, Sportovní hřiště, Kostelní Lhota

21.6.2015

Živý Hradec Jindřichův Hradec

4.6.2015

Martin a hosté Jen ta ktak.
Rybanaruby, Mánesova 1645/87, Praha 2

25.4.2015

Den Země Kraví hora, Brno
Informace na Facebooku

16.4.2015

Martin a hosté Martina Trchová a Patrik Henel
Rybanaruby, Mánesova 1645/87, Praha 2

19.2.2015

Jako host Honzy Jíchy
Klub Biograf, Plzeňská 210, Praha 5

19.1. 2015

Jindřišská věž
Jindřišská ulice, Praha 1

17.1. 2015

Klub Truhlárna
Oráčovská 10, Jesenice u Rakovníka

Diskografie

Saturno

Saturno mio (2016)

Ukázky písní (MP3)

  1. Pěšák
  2. K věci
  3. Obyvatelka Venuše

 

angelika

Angelika (2014)

07_bylo_nebylo

Bylo nebylo (2013)

06_vlnomluva-01

Vlnomuva (2012)

05_dyndy-01

Dyndy (květen 2010)

04_lesni_smes-01

Lesní směs (říjen 2009)

02_samba-01

SAMBA 4U (listopad 2006)

01_mon_cheri

MON CHÉRI (2006)

Foto

Martin 2014

Angelika - křest CD Rybanaruby 13.11. 2014

Vlnomluva - křest CD Rybanaruby 31.1. 2013

Martin 2010

Martin 2009

Martin 2007

Video

Videa z koncertů Martina Rouse najdete na našem kanálu na YouTube.

Další videa:

Martin na BALCONY TV

Kaleidoskop


Hraní

Od rocku až k folku...

Dialog 2
Malování

Martinovy obrázky...

Čtyři roky
Od kolíbky

Foto...

Hraní

Black fool 1977
První rocková kapela, ve které jsem kdy hrál, vznikla v Jablůnce nad Bečvou. Hráli jsme  jenom na španělky. Nejstaršímu členovi (kapelníkovi a zpěvákovi, mému velkému kamarádovi) Ríšovi Maliňákovi bylo tehdy 17 a mně (sólovému kytaristovi) necelých 14. Dalšími členy kapely byli hráči na basové struny španělky Vláďa Galda a Martin Běl.

Ukázky:
Má lásko, tak se měj

Direkt 1980-81
Druhá již elektrifikovaná (opět z Jablůnky) rocková kapela byla vlastně polovina skupiny Black fool – Vláďa Galda a moje maličkost. Dalším členem kapely byl imaginární bubeník, kterého jsme si vždy půjčili na vesnické zábavě. O něco delší spolupráce (asi půl roku) byla se vsetínským bubeníkem Petrem Babovcem, kterého jsme sehnali na zábavě v Semetíně (byl tak opilý, že se nestyděl s náma hrát, jen nevěděl, kdy má píseň skončit). Jeho záliba v alkoholu způsobila odchod z kapely již při druhém vystoupení, kdy zůstal nehybný v deliriu pod bicí soupravou (v Pržně, kdy jsme si půjčili aparát od skupiny Vitamíni). Na tuto kapelu s Vlaďou vzpomínám obzvlášť rád, protože přes naše hudební neschopnosti to už byla muzika.

Ukázky:
Direkt-Jablůnka
Kometa
Já nemám dneska lístek
Sanšajn in d najt
Lavina
Sjezdovka

Direkt 1982

Ukázky:
V globále vodáci
Sebevrah
Dialog

Ovečky 1983
Další kapela, již v plné rockové sestavě, byly Ovečky. Pro posluchače byl tento prázdninový počin dost kontroverzní (někteří ji milovali, jiní nesnášeli). Hudebně šlo o symbiózu valašských lidových písniček a Black Sabbath s akcentem na morbiditu. Tahle kapela byla základem dalších rockových formací, za bicími již seděl Marcel Pindel, se kterým jsem se potkal v kapelách Sluníčko, Berunka i na chvíli v Šántí.

Ukázky:
Pojď sem, maličká
Rozklad hovězího masa
Ráno
Čaj
Hájku, hájku zelený
Pochovatel

Sluníčko 1985-88
Kapela Sluníčko byla produktem několika skutečností, zejména prostředí konzervatoře v Praze s obrovským množstvím tónů a vlivů. K našemu triu z minulé kapely se připojil nadaný a kreativní hráč na klávesové nástroje Anton Čík. S touhle kapelou jsme zaznamenali několik úspěchů - např. vítězství na pražském Rockfestu, což byla tehdejší celorepubliková soutěž pro amatérské kapely. Název Sluníčko jsem vymyslel poté, co byla pražská rocková scéna zahlcena názvy typu Index Y nebo Personal X. Brut, náš kamarád (basista z Původního Bureše) označil naší hudbu přiléhavým termínem „zrůdná radost“. Šlo o hudebně-symfonický stokrát dobrý dort (viz Karel Čapek Pohádka o pejskovi a kočičce). Vláďa Galda na krátko (z důvodu vojenské povinnosti) opustil kapelu, nahradil ho basista Petr Fakač. Z této doby se datuje legendární vystoupení Sluníčka v karlínském klubu U Zábranských. Byli jsme tehdy hosty skupiny 7 prázdných láhví, která hrála převzatiny od Katapultů, Jiřího Schelinegera apod. Na akci určené pro vozíčkáře jsme rozjeli songy z reperepertoáru Oveček – Rozklad hovězího masa a Zhouba jde. Po dvou písních nás přišel pan vrchní upozornit, že jsme téměř o třetinu překročili povolenou hladinu decibelů. Pokoušeli jsme produkci ukončit, ale marně. Na pódium totiž vtrhli „naši hosté“ a rozjeli neuvěřitelnou anarchii. Pan vrchní přišel podruhé a oznámil, že za 5 minut přijede policie. Napadlo mě, že je nejvyšší čas si užít, tak jsme naplno pustil automatické kvákadlo, které dovršilo dílo zkázy. Ovšem jen na minutu. Následoval zběsilý úprk do auta. V okamžiku, kdy jsme míjeli policejní auto, začal Pancho na příslušníky házet viktorky. Črnáct dní bylo ticho po pěšině a pak přišla stížnost z Výboru lidové kontroly (VLK). A pod pohrůžkou případného oznámené celé věci na škole nás vypoklonkovali ze zkušebny ve Školské ulici.

Ukázky:
Propletenec I
Líska
Sluníčko v osmém měsíci
Na seanci
Bláboly

Berunka 1987
Přes velkou kontroverznost se hudba Oveček neustále prodírala z podvědomí až probublala na povrch v podání skupiny Berunka - opět lidové písničky, Black Sabath a morbidita. Členem kapely se stal talentovaný kytarista, svým způsobem také talentovaný klarinetista Petr “Pancho“ Prchal – pozdější (ač krátkodobá, ale přesto) hvězda pop music. Hudba Berunky vykrystalizovala ve svébytné pojetí etnické hudby, které jsme charakterizovali jako styl Czecho v reakci na vznikající kapely stylu Afro.

Ukázky:
Mafiáni
Do služby
Husopaska
Zmrzlá husa
Portviš
Shnilý jabko
Já procházel se takhle jednou hřbitovem

Sluníčko 1990
Tonda a Pancho si v devadesátém z kapel odskočili, což vedlo na čas k fungování trojčlenného Sluníčka. Díky této trojčlence se podařilo získat smlouvu na nahrávku prvního singlu, který byl později natočen již ve čtyřčlenném obsazení.

Ukázky:
Nedělní

Sluníčko 1991
Pancho se sice vrátil, ale již ne do Berunky, ale do Sluníčka, které již bylo zárodkem provařenější verze skupiny. Na hudební ukázce je také singl Hurvínek, o jehož propagaci se velkou měrou zasloužil i tehdejší redaktor Radia 1 (pozdější indián a vůbec dobrodruh a skvělý společník na našich cestách) Milán Šindelář. Skupina se v tomto období po všech stránkách výrazně zlepšovala i díky úžasné zkušebně (oknem jsme lezli do objektu ČT na Kavčích horách a zkoušeli ve Studiu B – určitě nejlepší zkušebna v Praze). Po letech mám pocit, že právě u písniček z tohoto období jsem udělal první krůčky ke svému budoucímu písničkaření.

Ukázky:
Hurvínek
Půlnoc 1
Půlnoc 2
Vínečko bílé

Sluníčko 1992

Zamilovanej

Sluníčko 1994
Nejznámější podoba Sluníčka byla dobudována v roce 1992, kdy Marcel Pindel přitáhl z kapely s úžasným názvem (tuším, že to bylo Jarní rašení) přírodní zpěvačku Lenku Dusilovou.

Ukázky:
Houževnatý
Duchové lesní
V jedné temné ulici
Zmrzlá husa

 

Flying Elephant 1993-96
Po roční abstinenci se mi opět zastesklo po kapele, tak vzniklo zajímavé spojení lidí s názvem Flying Elephant. Rytmiku tvořilo bratrské duo Vláďa a Tibor Adamští (s Vláďou jsem chodil na konzervatoř), dále syn ředitele ZUŠ, ve které jsem začal pracovat, Dan Stráník a anglický zpěvák Rick Rogers. S Rickem mě seznámil náš společný žák Josef Pokorný (Joe), které já učil na kytaru a Rick anglicky (fajn chlapík). Po tříletém zkoušení a občasném koncertování se kapela roku 1996 přihlásila do soutěže Marlboro Rock in, kde v konkurenci 520 kapel obsadil 4. až 6. místo. Hudba vycházela z tradic britského rocku a z grunge. Rick musel z důvodu nemoci své matky opustit Českou republiku a tím kapela skončila. Nahrávky FE mají pro mě dodnes své kouzlo také proto, že jsem se mezi těmito lidmi cítil dobře. Tyto nahrávky vznikaly ve Studiu Hostivař Zdeňka Šikýře, na kterého rád a často vzpomínám.

Ukázky:
I need you
Down the street
The book of butterflies
Before I´ve gotta go
Ostrava
Flying elephants
Revelations
The head hunter
Bad manners
Faith healers
The innocent
Miserable
Book of days
Fistful of Dollars
Trains
Rough Justice
Friday I am in love
Modern romance
Back to back
Death
Ghosts
Legs
Cubicle man
Easy
Hair of the dog
Cars
Fingers
Creatures

Létající slon 1992
V narůstající popularitě Sluníčka došlo ke klasickému jevu – 5 kohoutů na jednom smetišti. V poněkud houstnoucí atmosféře jsem opustil kapelu a posílal chvíli své sólové výtvory do Rádia 1 pod názvem Létající slon.

Ukázky:
Kouzelný dům I
Střelnej prach
Marta
Červení mravenci
Kosmonaut
Josef
Kašpárek
Rybářka I
Kouzelný dům II

 

Šántí 1996-2000
Počátky Šántí nebyly pouhým navázáním na tvorbu předchozích kapel, přestože rytmická sekce a kytara byla stejná jako u Flying Elephant. Šántí zpívala od začátku česky, mnohdy nešlo ani tolik o písničky, jako o pitvornou formu divadla. Vzpomínám na první vystoupení v Malostranské Besedě, kdy jsem vylezl na podium s obrovským culíkem pouze na pravé straně - jeden z našich fanoušků mi tehdy oznámil, že to začne nosit taky (byla to pěkná hrůza). Jednalo se pouze o nepodstatnou vnější stránku, ale image kapely spočívala v úchylné ethnohudbě se šíleným prorokem za mikrofonem. Typická byla např. rocková soutěž ve Mlejně, kdy jsme samozřejmě u poroty obsadili poslední místo, protože si nikdo nebyl jistý, o co vlastně jde, ale lidi z vítězných kapel za námi pak chodili téměř pro autogramy. Tento teatrální styl nám vydržel pouze rok a půl a pak nám začal jít silně na nervy. Na první CD Šántí se z tohoto nekontrolovatelného výronu invence dostala pouze závěrečná píseň Kouzelná ryba (kdo ji nechce slyšet, může si poslechnout pouze prvních 10 písní a pak včas CD vypnout). Na tomto CD se jednou písní také autorsky podílel nový člen kapely – sólový zpěvák Marcel Pindel (původně bubeník Oveček, Sluníčka i Berunky).

Ukázky:
Tulák
Tam za plotem
Měsíc
Tanečnice
Výlet
Studna

Šántí 2000-2002
Po odchodu Marcela Pindela zůstala kapela opět ve třech (Vladimír Adamský - baskytara, Tibor Adamský - bicí, Martin Rous - sólový zpěv a kytara). Kapela se posunula více k artrocku, který na nahrávkách oživil Tibor zvukem vibrafonu, který není až tak typický pro rockovou hudbu.

Ukázky:
Amerika
Stoletá dovolená
Džin
Úsměv
Sen o divokým tanci
Soused
Listopad
Malá Dáda
Brontosaurus indián
Tak
Spirála

Šántí 2002-2004
Příchodem Petra Štiky (sólový zpěv , vokály a kytara) se hudba kapely lehce rozveselila a přiblížila k punku. Petr Štika dokázal lidi bavit a představoval příjemné oživení. V této sestavě bohužel kapela vydržela pouze necelé 2 roky.

Ukázky:
Slavnej rebel
Rákenról
Ztratit se v trávě
Reinkarnace
Cikánka Ivanka
Vlk se nenažral
Korytem potoka
Myšlenky
Atomka
Horních 10.000
Emeritní vůl
Dveře
Do hajan
Ohm Šántí ohm
Nepudeme ven
Shnilý jabko
Anděl strážnej

Šántí 2004-2007
A opět jsme zůstali tři a zjistili jsme, že to taky není špatný. Kapela sice opět zartrockovatěla, ale lidi měli nejraději jednoduchou písničku Až (jednou naprší). V písni najdeme spoustu dívčích jmen, vzpomínám si, že na několika koncertech na nás posluchači křičeli další jména a já jsem byl nucený na místě improvizovat nový text. V době, kdy jsem píseň psal, mi proběhla hlavou spousta dalších slok s dalšími jmény, které se do písně nevešly a potom se to moc hodilo. Šántí poté přerušila svou činnost na dlouhých 5 let.

Ukázky:
Pyramida
Noční pták
Aom
Spáč
Profesionál
Pojď si hrát
Mirek
Koníčky
Letiště
Modrásek

Atmosféru Narcisu vystihuje i tato fotografie.

Narcis 2003-2005

Skupina Narcis byla založena 21. února roku 2003 ve 4. patře Korunní ul. č. 13 v Praze třemi rockovými kytaristy, kteří poslouchají folk. (Zbyněk Pokorný a Richard Němeček ze skupiny Nešťastná Náhoda.)
Název skupiny není inspirován květinou, ale vznikl po rozhovoru o společné zálibě (pohled do zrcadla)…
Přestože hudba Narcisu spojuje prvky folku, rocku a etna, ve výsledku připomíná spíše tvorbu písničkářů než folkrockových skupin.
Narcis má za sebou 2 roky koncertování po pražských klubech, vystupování na Folkové růži a Ortenově Kutné hoře. V roce 2004 postoupil do pražského finále trampské Porty i Porty Jihlava. V roce 2005 postoupil do státního semifinále Trampské Porty v Ústí nad Labem. V květnu 2005 odchází kytarista Zbyněk Pokorný a Narcis pokračuje dál jako duo. Toto jste se mohli dočíst na stránkách kapely.

Já sám jsem se dostal k folku díky svým žákům, kteří mne seznámili např. s tvorbou Jaromíra Nohavici, ktereou jsem asi jako poslední Čech neznal. Na folkových koncertech mne zaujala skutečnost, že lidi poslouchají texty, což jsem do té doby také příliš neznal. Na rockových koncertech byla jednou ze složek hudba a druhá alkohol.

Na skupině Narcis mne bavily především zkoušky (scházeli jsme se jako tajné bratrstvo ve sklepě při svíčkách; myslím že většina kapel podobné zkoušky ani nezažila). Ve tmě sklepení se líhly z plamenů svíček nálady, ze kterých zůstalo hodně i na koncertech.

Ukázky:
V jabloni
Kořalka
Anděl na nose
Letadlo
Svátek znovuzrozenejch

S Narcisem to bylo podobně jako s legendárními 10 černoušky; nejprve jsme byli trio, pak duo a pak jsem zůstal sám, ale ne tak docela; kamarád Ríša mi dodnes pomáhá se stránkami, koncerty a obaly desek.

Malování

Od kolíbky

Kontakt

Martin Rous
tel.: 224 257 476 (nejlépe dopoledne...)
Koncerty i vše ostatní:
Richard Němeček

tel.: 602 284 633,  e-mail: richardnemecek@post.cz

Kontaktní formulář

Pro pořadatele

Pokud máte chuť uspořídat koncert, neváhejte nás kontaktovat.

Technické požadavky: Zpěv (1 x mikrofon) Kytara (1 x linka)

Seznam písní pro OSA:

Seznam písní ke stažení (PDF, 19 kb)

Plakát ke stažení

Plakát Martin Rous (PDF, 4.6 MB)