Šanci má ten, kdo vydrží

Honza Řepka, 30. listopadu 2006

Martine, sám hraješ teprve necelé tři roky. Řekni mi, jak ses k folku vlastně dostal? Co tě vedlo k tomu, že teď vystupuješ sám s kytarou a hraješ svoje písničky? Chceš těm lidem něco říct, nebo se potřebuješ z něčeho vypsat? Proč to děláš?

Chci, abych mohl lidem něco sdělit. Protože v tom bigbítu lidi poslouchaj spíš hluk a texty nikdo neposlouchá. No, a proč dělám sám? Chtěl jsem mít svobodu, protože to, jak hraju na kytaru, je dost podivný a v podstatě to moc nepřipouští další muzikanty vedle sebe.

To je pravda. Ty jsi přišel s něčím, co tady na té scéně není obvyklé. Bubnuješ do kytary, skvěle ovládáš klasické způsoby hry na kytaru…

Neobvyklé je to z toho důvodu, že to jsou techniky přenesené z jiných žánrů, techniky, které se tu ve folku nepoužívaj, když to řeknu velmi jednoduše. Jsou to techniky z heavy-metalu, z jazzu, úplně z jiných žánrů.

Ale přitom je to všechno hráno na akustickou španělskou kytaru.

Hlavně – pokouším se o to, aby ta kytara zastoupila kapelu. To je můj cíl. Udělat tu hru tak barevnou, aby měl člověk pocit, že je tam těch muzikantů víc. Chci, aby to byl takový hlavní atribut té mojí hudby.

Přitom chceš ale zachovat maximální výpověď.

Přesně. Jsou to hlavně zpěvné melodické písničky, hrané ovšem podivnými, nezvyklými technikami.

Řekni mi prosím krátce o svých nahrávkách. Pokud vím, tak to je od a do zet tvoje práce. Pálíš si to sám, obaly si děláš sám, prodáváš si to sám na koncertech

Od a do zet. Doma napíšu, doma zazpívám, doma nahraju, doma doplaybackuju všechny možný a nemožný nástroje. Úplně rozumím Tereze Terčové, která říká, že sice je písničkářka, ale desku chce nahrávat s hosty. Já to ale s hosty nahrávat nechci, já to chci dělat jako svoji práci, ale milión playbacků, aby to bylo posluchačsky zajímavé, aby to mělo šlupky, aby si to člověk poslechl potřetí a našel tam zase nové věci. Není to vlastně ani folk, ani bigbít, je to prostě něco úplně jiného.

Nejnovější cd „Samba 4U“ jsi křtil v listopadu 2006 v pražské Ryběnaruby.

Pokřtili jsme to nugetou. Kmotr byl Jirka Smrž a uváděl to Jeroným Lešner. No, teď chceme nový demáč kapely Šántí - jmenuje se to Lysohlávkový salát, pokřtít hlávkovým salátem.

Vraťme se úplně na začátek. Kdy jsi začal veřejně vystupovat?

Vystupovat jsem začal v patnácti letech s bigbítem. Jako zpěvák a kytarista.

Jak se ta kapela jmenovala?

Direkt!

No tak to je úderný název.

A neměli jsme bubeníka, toho jsme si vždycky půjčovali z publika.

Ty pocházíš z Prahy?

Já jsem z Prahy, ale tohle byla prázdninová kapela. To fungovalo jen o velkých prázdninách na Valašsku, v Jablůnce nad Bečvou. A tam jsme vždycky hráli na zábavách.

Asi to nebylo úplně marné, protože jsi u toho zůstal.

Říká se, že kdo po třicítce zůstane u hudby, tak u ní zůstane celý život.

No ale od patnácti do třiceti byla dlouhá etapa, navíc taková ta lámací… Kdy to přišlo, že jsi…

No ono od začátku jsem věděl, že to chci dělat. Od těch patnácti. Protože mě okouzlil glam rock, Sweet, Slade, rock’n’roll, bigbít. Takže tak.

A folk?

Folk přišel tak, že přišel žák, přinesl mi na hodinu Kryla a Nohavicu...

To bylo kdy?

Tak před třemi lety.

Až?

Až. Předtím jsem folk vůbec neposlouchal. Věděl jsem jenom o Plíhalovi, o Nohavicovi jsem jenom věděl, že existuje, neznal jsem jeho písničky. A jenom Kryla jsem znal. Ten se mi líbil vždycky.

Ty teď žiješ v Praze na Vinohradech a živíš se tím, že vyučuješ hru na klasickou kytaru v základní umělecké škole. Jak dlouho to děláš?

Po revoluci jsem dva roky učil soukromě, ale zjistil jsem, že prázdniny nemám placené, no pak šla manželka na mateřskou, tak jsem po ní vzal hodiny v lidušce. Postupně se to přelilo, dneska tam mám skoro samé elektrické kytary a jenom pár španěl.

Studoval jsi na konzervatoři, obor kytara. Umíš hrát i na jiné nástroje?

Klavír jsme měli všichni povinný, ale na ten nezahraju ani hoří. Jinak neumím na nic, ale na těch svých nahrávkách hraju na všechno. Stačí dva tóny, a když je člověk dobrý aranžér, tak to stačí.

Přeskočíme Direkt a takové ty nejprvnější skupiny. Řekni mi ale, kdy jsi začal hrát v kapelách profláklejších nebo snad profesionálních?

No, Sluníčko byla profesionální kapela. To byly festivaly a velké koncerty, na Sluníčko chodilo pravidelně 700 lidí. To už je ale minulost. A já jsem tam byl jenom v roce 1992. Pak to teda ještě dva roky jelo, no ale pak už to nejelo…

A pak vzniklo Šántí?

Šántí vzniklo v roce 1996. Mezitím bylo ještě Flying Elephant. Ale to byla kapela amatérská. Měli jsme anglického zpěváka Ricka, dokonce jsme v nějaké Marlboro soutěži z pěti set kapel postoupili mezi osm nejlepších, no ale pak to zvadlo, Rick se vrátil do Anglie a my jsme udělali Šántí.

V Šántí jsi většinový autor, vydali jste dvě dlouhé desky, letos slavíte 10 let exitence. Našli jste si tu svoji obec a jste v podstatě spokojení se stávajícím stavem anebo se to vyvíjí někam dál, máte nějaké ambice?

Já se teď už víc cítím jako folkáč, Šántí je pro mě spíš vedlejšák, a tím pádem šlo Šántí nahoru, protože jsem přestal tlačit na pilu, je to najednou větší pohoda a víc to vychází.

A čím to je, že je ti folk najednou bližší než ten bigbít, který jsi dlouhá léta poslouchal a dělal?

No protože mám víc koncertů. Tím pádem víc hraju a skládám a hlavně: svoboda. Jak jsi sám, nemusíš se vázat na zkušebnu a takovéhle věci: když chceš, tak zkoušíš, když chceš, tak vymýšlíš.

Jsou ale taky rockoví písničkáři, kteří se často ošívají, když je někdo řadí do folku, ale přitom taky dělají vlastně obyčejné písničky, akorát hrají spíš na rockových akcích.

No to jo. Ale já myslím, že jsem spíš folkáč. I těmi texty, asi.

Je tam takový ten rozdíl, že bys hrál prostě raději v klubu, kde je klid, než v baru, kde se lidi baví?

Určitě. To je jasné, že musí lidi poslouchat. A já si připadám – teda ty písničky jsou jednoduché – ale myslím si, že je to dost sdílné, komunikativní, a právě proto by to mělo být někým poslouchané.

Máš teď po tom roce, co tedy sólově vystupuješ na folkových scénách, v klubech, na festivalech, vyhrál jsi nějaké ty ceny atd. – nechci říct cíl – ale aspoň směr, kterým se chceš vydat?

Chci hrát pro lidi všude, ne jen v Praze. Chci, aby znali ty nahrávky, chodili na koncerty. Žít prostě tak, abych věděl, že lidi mají rádi mě a já mám rád je.

Hm.

Mně se na tom folku líbí, že člověk někam přijde a už tam má kamaráda, který už tě někde viděl, který sám někde hrál, je to taková soustava známých, to v bigbítu vůbec nefunguje. Tam se lidi jednou potkaj a už se nikdy neviděj.

Je to možné, že je ta scéna o tolik rozvětvenější?

Je to pravda. Ty lidi jsou sami pro sebe, hrajou sami pro sebe, texty jim lidi neposlouchaj a pařej a chlastaj. Je to úplně jiný svět.

Pravda je, že ta folková scéna u nás je hrozně malá.

Tak možná právě proto je to tak, že se ty lidi všichni znají.

Asi ano. Dokážeš si představit, nebo chtěl bys hrát profesionálně? Když chceš hrát dvacetkrát za měsíc, tak nemůžeš nic jiného pořádně dělat, že jo?

Tak já bych radši hrál než učil. Ale je pravda, že jsem si to nikdy nevyzkoušel a nevím, jestli bych to fyzicky zvládnul. Takže bych to rád postupně jako by zkoušel, jestli to půjde nebo ne.

Nebojíš se třeba, že bys pak měl při případném návratu potíže?

No to bych měl každopádně, protože učitelů je přebytek. Ale zase to povolání není tak dobře placené…

Řekni mi ještě jednu věc. Koluje názor, že po roce 89' to jde s folkovým písničkářem obecně s kopce, protože prý není proti čemu protestovat, není o čem psát apod. Co si o tom myslíš?

To je nesmysl. Já nevím. Já jsem byl před dvěma lety poprvé na Portě, a tam jsem slyšel Martinu Trchovou, tam jsem slyšel Jirku Šmidta, tam jsem slyšel My3.AVI a zjistil jsem, že o tom akorát nikdo neví. To je celý problém. Letos jsem slyšel Jirku Smrže, a to je prostě na úrovni těch nejlepších písničkářů, kteří tady kdy byli. Vůbec s tím nesouhlasím, s tímhle názorem, absolutně ne. Akorát o tom nikdo neví. Ale je to tady.

Čím si tedy takovou tu změnu vysvětluješ? Dřív jezdilo na Portu mnohem víc lidí, a když už vyšla nějaká deska, prodávala se v obrovských nákladech. Takže statisíce lidí mají doma tu samou desku a ty písničky znají. To je věc, která už se nevrátí, protože takové náklady se pravděpodobně nikdy neprodají. Šíření hudby dnes prostě probíhá jinak. Myslíš si, že je možné takhle nezávisle dojít k tomu, že se o tobě ví?!

Já si myslím, že to je problém médií. V masmédiích tyhle věci nejsou, tehdy to bylo i v masmédiích: v televizi, v celoplošném rozhlasovém vysílání byl daleko větší prostor pro folk. Takže tohleto se tímhle způsobem vrátit nemůže. Ale podle mě – co jsem si tak všiml – šanci má ten, kdo vydrží. Protože to povědomí se získává daleko pomaleji a na základě jednotlivých koncertů. Proto jde o to hrát a prodávat nosiče. A ty nosiče musí být levné a - jedlé.